Menhir Bába

Kraj: Plzeňský 

Okres: Plzeň - jih

GPS souřadnice: 49.4139397N, 13.7535722E

Menhhir Bába naleznete zde:

https://mapy.cz/s/macunohele

Tlapky mne nesly po hrázi Velkého bezděkovského rybníku stále kupředu. Občas se jim na cestě zůstat nechtělo, ale člobrdice mi nedovolila jít po ledě. Ono se není moc čemu divit. Chvilkami vypadal led silně, jenže chvilkami byly kraje ponořené pod vodou. Stačilo na kraj rybníku lehce šlápnout a už byla tlapka ve vodě.

Nebyl bych to já, kdybych si výlet neužíval. Z cesty, která mne vedla mezi majestátními stromy, jsem se kochal okolní přírodou. Nejen, že jsem se snažil dohlédnout na druhý břeh rybníku, což se mi moc nedařilo. Mohl jsem si prohlížet majestátní stromy na hrázi a chaloupku, ke které mne tlapky nesly.

Cesta mi šla krásně od tlapek. Než jsem se nadál, protlapkal jsem kolem stavidla a v mžiku jsem byl na konci aleje a koukal na remízek. Tedy, na remízek. Podobný remízek jsem ještě neviděl.

Jen co očadla remízek zmerčila, tlapky se daly do pohybu a já svištěl s famfrňákem v pohotovosti kupředu. Svištěl jsem tak rychle, až mi ušadla vlála na kebuli a snížek odlétal od tlapek. Po několika rychlých krocích a nakonec i dlouhých skocích, jsem stál u remízku.

Tlapky mne zanesly na kraj remízku, k turistickému přístřešku. Všude kolem byly kameny, které tvořily malou skalku. Skalku porostlou mladými stromky. Skalku, na jejímž vrcholu jsem zmerčil něco, co se na klasickém remízku jen tak neobjeví. Nevěděl jsem, zda mám pokračovat kupředu. Famfrňák žádné nebezpečí nevětřil, ušadla slyšela pouze občasné zapění ptáčka, a i přesto tlapky stály jako přilepené a nemohly se hnout. Jen očadla viděla něco, co ještě nikdy nepotkala. Něco, z čeho mělo celé mé já velký respekt.

Během chvilky, která mi přišla nekonečná, dorazila i člobrdice. Chvilku koukala na mne, pak na remízek a pak opět na mne. Vůbec se nebála. To mi dodalo odvahu a já vyrazil. Pomalu a obezřetně, co tlapka tlapku mine, jsem stoupal na vrchol. Stoupal jsem pomalu a rozvážně. Posledních pár kroků před místem, kam mne tlapky nesly, jsem se přikrčil. Dále jsem pokračoval ještě pomaleji než pomalu. I přesto jsem byl po chvilce před tím, z čeho celé mé já mělo takový respekt.

Famfrňák, který byl celou cestu v pohotovosti a větřil, nic špatného nenavětřil. Ušadla stále slyšela pět ptáčky. Přesto celé mé já nemělo na místě dobrý pocit. Nyní uslyšet baf, tak letí někam. Kam, to by mi bylo úplně jedno. Letěl bych pryč z tohoto místa.

Nechápal jsem člobrdici, která i přes můj očividný respekt postupovala dál. Zastavila se až těsně u objektu, který mne tak moc znervózňoval a začala si jej prohlížet. Opět se mi vrátila odvaha a já se mohl pohnout. Dotlapkal jsem k člobrdici, usadil se jí po boku a prohlížel si to, co mne tak děsilo.

Přímo přede mnou, ani ne metr, byl kámen. Vysoký úzký kámen. Viděl jsem dvě oči, nos a usměvavé rty. Nic víc na místě nebylo. Nebylo tam nic, čeho bych se měl tak bát. Ani nevíte, jak moc se mi při tomto zjištění ulevilo.  Jen co mi to doštěklo, stál jsem na všech čtyřech, vrtěl si radostně chvostem a dal jsem se do zkoumání. To se ví, nejdříve s respektem, ale ten mne brzy opustil. Vždyť kdo by se sochy bál. Tedy v tomto případě menhiru.

Jen co jsem měl v merku menhir a jeho nejbližší okolí, vrátil jsem se k přístřešku. Znovu jsem mrknul na menhir a strašně se lekl. Jako by se změnil. Opět jsem se pomalu vydal nahoru a pořádně si menhir prohlédl. V tu chvíli mi doštěklo, čeho jsem se tak moc bál. Byl to snížek, který výraz menhiru tak změnil, že působil zle. Přitom když jsem přitlapkal až k němu, měl na sobě úsměv.

Člobrdice mi prozradila, že jsem objevil menhir Bába. Objevil jsem menhir, který se usmívá. Vlastně má i spokojený výraz. Jen jej nesmí snížek maskovat. To má pak jeden strach a přitom vůbec není čeho se bát.

Menhir Bába naleznete vedle Velkého bezděkovského rybníku za turistickým přístřeškem. Dojdete k němu polní cestou. Menhir, vysoký kámen s vytesanou ženskou tváří, vytesal Jiří Šulc a na místě jej roku 1986 s kamarády postavil.